Bunkrmanie pokračuje (7.-10.11.2003)
Jo, tak sem zas vyrazila na hory. Jela jsem zase hodně brzo v sobotu ráno. Opravdu hodně brzo. Pěkně vláčkem. A jeje, zase nejsem stavu napsat nějakou delší větu. No, snad se to časem spraví. Takže sem jela na hory, tentokrát s takovou smrtelnou trojkombinací „koleno, rameno, stan“. Koleno, to je jasný, to nemusím vysvětlovat, rameno mi vyhodila před týdnem kráva Kikina, když laškovně pohodila hlavou a stan, ten sem sebou vezla, protože sem měla spát venku a pod celtou na horách už moc fouká, tak sem si sebou vezla „domeček“. Všechno se mi to zase jako zázrakem vlezlo do mé maličké Gemmy 35 Life a tak sem jela.
Začátek výsadku byl v Hronově na milém nádražíčku,
které už znám. Dohrkala jsem tak vláčkem asi kolem půl desáté dopoledne
s celou výzbrojí a výstrojí a taky placačkou rumu. Prostě po poslední
výpravě na hory už nic nenechávám náhodě :o) Vyrazila sem přes bunkříky T5 směr
Pavlišov. Nějak převratně jsem se nezdržovala, prostě sem si pěkně šla a
koukala kolem sebe. Nevyšla předpověď počasí a to bylo úžasné, protože nevyšla
tím správným směrem. Bylo krásně :o) V Pavlišově sem okoukla 92 a 91. Jo u
93b sem si zavzpomínala na jednu letošní noc. Pak sem těžce ujížděla na bahně a
snažila sem se nemít špinavej i zadek. Nějakej trouba totiž projel cestu kolem
90 traktorem a bylo to tam zajímavý. No, pak sem se znovu přesvědčila o tom, že
od 88 k 86 vede úžasná pohodlná cesta a od 86 dolů do Bělovsi taky. Minule
sme tam s Pavlem prolezli smrkovým lesíkem. Když sme se tak drali durch ty
smrčky, tak sem si vzpomněla, na stejnou akci s Jiříkem u tvrze Adam,
akorát tam byly ty smrčky ještě mokrý po dešti. V důsledku je to ale
jedno, jestli si vyšvihnete oko suchou nebo mokrou smrkovou větvičkou :o) No a
najednou sem byla v Bělovsi :o) To je skoro jako v Náchodě. Pěkně sem
se doštrachala kolem fotbalovýho stadionu k mostku u lázní a šupito presto
pěkně do kopce směr Březinka. Cestou sem našla minule minutou 83. Nechápu, jak
sme ji s Pavlem mohli přehlídnout, vede k ní fajnová cestička. No,
pak útokem přímo na Březinku a dál na Dobrošov.
Jak sem se tak vyháčkovala na ten kopec, tak se mi začalo
chtít nejen čůrat. No, jasný vím, kolik z vás si řekne „Káčo, to nemůžeš
rovnou napsat, že se ti chtělo s*át?“ No, můžu, ale …že jo… Hm, děsná situace.
Možná si říkáte proč problém, když sem byla v lese. Jenže ono je to tam
přece jen turistickou atrakcí a bylo moc pěkný počasí, takže se tam rojilo
docela dost lidí. Hrůza. Co s tím? Složité to bylo, naštěstí nikoliv
neřešitelné :o) Na Dobrošově sem byla v poledne. Docela dobrej čas
z Hronova. Pak hurá přes Malinovou horu na Českou Čermnou k hospodě U
Javora, co už není hospodou U Javora. Teď je to U Vlachů. Mají tam dva vývěsní
štíty a vypadá to poněkud zmateně. Dál sem mířila do Borové. Tahle obec má
hospodu v jednom baráku s Obecním úřadem, hm, taky dobrý. No a
z Borové sem se jaksi ocitla v obci Dlouhé a tam mají hned na kraji
moji oblíbenou sjezdovku. Jo, vím, že k 53 vede fajn cesta, jenže já si tu
sjezdovku jaksi zamilovala a tak sem s tím proklatě těžkým báglem vyrazila
zas rovnou nahoru kolem šlepru. U 53 doma nebyli a protože už bylo docela dost
hodin (asi čtyři odpoledne) a ono se trošku brzo stmívá, tak sem se chtěla
dojít na Skutinu ke 48, kde sem hodlala spinkat ve stanu :o) No, potkala sem
krávu. Teda krávy, ale jedna byla taková zvědavější. Možná proto, že sem zrovna
jedla za pochodu tatranku… krávy jí tatranky? Nevím, nedala sem jí kousnout, i
když za mnou šla asi sto metrů. A jo. Třeba to byl bejk… já se vlastně ani
nekoukala. Hm, možná bejci žerou tatranky. Ale to sem nezjistila, protože sem
se nenechala od té krávy nebo bejka doběhnout :o) No a to už sem byla u 49 a
hned kousíček od ní je 48, cíl mé sobotní cesty.
Tak sem postavila stan pěkně za bunkříkem a přemýšlela sem,
v kolik má být to zatmění měsíce, abych si natáhla budíka. Zalezla sem do
stanu a dala sem si baštu a chystala sem se zakutat ke spaní. No, byla zima. I
ve stanu. I ve spacáku. I všude. Ale tak nějak sem se s tím už smířila,
hřála mě myšlenka rumu, co mám v batůžku vedle sebe a povídala sem si s
plyšovým káčetem na batohu. Neřeknu o čem… No, napsala sem pár SMSek a
usnula sem. Pak mě málem trefil šlak. Někdo mi volal… Druhej den sem se za
krásnýho slunečnýho ráno ocitla bez námahy až na parkovišti pod Masarykovou
chatou na Šerlichu :o) Super, prostě to musíte mít dobře zařízený :o)
Jak sme tak dojížděli na to parkoviště, tak sem si všimla
takovejch tří turistů, jak si to šinou kamsi. No, nicméně nás minuli na tom
parkovišti a mazali nahoru po cestičce, po které sem měla namířeno taky.
Koukám. Jiřík. Tak nějak mi došlo, že společnost mu dělá strejda
s bratránkem. No, měla sem z toho menší záchvat smíchu. Takový náhody
jsou děsná věc. Dala sem jim celkem náskok, protože sem cestou snídala sušenky
a když lezete do kopce s těžkým báglem a ještě u toho jíte, tak nemůžete
jít tak rychle jako někdo s malým batůžkem :o) Nicméně sem je skoro došla
už cestou nahoru a to sem se celkem ještě kochala pohledem na mlhu v údolích.
Byla šílená inverze a nahoře svítilo sluníčko jako o život. „Počkali“ na mě až
u kiosku pod Velkou Deštnou. Jiřík tak trošku zíral… aspoň tak vypadal. Došli
jsme společně k vyhlídce. Já se nahoru nehnala, protože sem tam letos byla
už hodněkrát a mimoto mi v tu chvíli už statečně uhýbalo koleno a bylo mi
všelijak. Jako vždycky druhý den na výpravě :o) Vyrazila sem sama dál,
s tím, že mě dojdou, protože moje
rychlost je nesrovnatelně menší než jejich. Došli mě až u Kunštátské kaple a
druhé „loučení“ proběhlo na Pěticestí, kde sem měla v plánu zas já malé
občerstvení. Tak sem do sebe nalila za dvacku pití a pomaličku sem se sunula
dál. Batoh hozenej jen přes jedno rameno… vypadalo to divně, ale smrtelná
trojkombinace už fungovala na plno :o) Rameno bylo šílený, koleno naštvaný a
stan byl pořád těžší a těžší :o) Měla sem už jen jedinej cíl. Arnoštka. Výhled
z něho za takovýho počasí. V tu chvíli sem netušila, že se na něm
s těma třema ještě potkám. Došla sem na Anenský vrch a uvelebila sem se na
báglu a koukala. A hele, kdo se to drápe nahoru?…:o) Nějak se asi zdrželi
cestou, protože sem je předběhla, teda spíš předešla, o běhání se tu mluvit
nedá :o) Ve čtyřech sme sešli ještě dolů z Anenského vrchu a já se na
druhé křižovatce odpojila a zamířila sem směr Rokytnice, potažmo Pěčín po
zelené. Jiřík se strejdou Honzou a bratránkem Markem šli dál přes Haničku domů
do Kunvaldu. Tak tohle bylo odpoledne v neděli. Teď si dovolím vynechat 22
hodin času a hurá sem v Brně :o) Je pondělí v poledne a je mi
přichcíple, skoro se nemůžu hejbat a sem samej modrák. Poprvé upřímně děkuju
tomu, že opravdu hodně vydržím.