No, myslím, že tenhle víkend nebudu radši moc rozmazávat, shrnu jen to důležitý a věci kolem si nechám pro sebe, případně pro pár lidiček, který to ze mě vyloudí někde u piva :o) Tenhle víkend sem měla v úmyslu dojít zbytek linie těžkého opevnění, který mi schází mezi T7 a K2 :o) Tak sem vyrazila.
Byla už pěkná zima, takže sem se na víkend dobře nachystala, teploučký oblečení, papáníčko, jenom nad spacákem sem stála a přemýšlela, jestli ten mráz vydrží nebo ne, ale nakonec sem to riskla. Sbalila sem batůžek, nacpala sem ho Tatrankama a rohlíkama s paštikou a hurá :o) Našla sem spojení, kterým sem si mohla ušetřit část noci venku, takže z pátku na sobotu sem se venku flákala asi jen 4 hodinky než vylezlo sluníčko a po dalších dvou hodinách zmizela mlha a bylo super počasí. Sice zima, ale pěkně :o) Startovala sem oficiálně z Dobrošova u Náchodu. Přes srub Zelený na tvrzi Dobrošov a Můstek sem vyrazila přes čísla 71, 70b a 70a dál po linii. Není to tu moc dostavěné, takže mě čekalo jen pár bunkříků. Dalším číslem je 64 pod kopcem. Zamířila sem tam trošku na přímo, trošku oklikou, rozhodla sem se totiž, že se tenhle víkend pokusím vyhnout šílenýmu běhání po lese a radši půjdu podle mapy na jistotu a v klídku. 64 sem našla. Vypadala fajn, jen byla zabordelená. Odtud sem po pohodlné silničce došla do obce Borová, prolezla sem dědinou a vyškrábala sem se k 63. Tenhle bunkřík vlastní rodiče kamaráda Ferdy, je to Jiříkův kamarád z Pardubic nebo od Pardubic a tenhle bunkřík mají místo víkendové chatičky a taky tam každý září bývá velký sraz trampů. Letos jim bunkřík někdo vypálil magnezitovou náloží, pěkná spoušť. Pokecala sem tam s Ferdovou mámou, dověděla sem se na Ferdu nějaký drby a šla sem dál :o)
62a a 62b stojí v lese na kopci nad Borovou vykrývají přechod linie přes ten kopeček. 62b někdo spravuje, mají tam uklizeno, zamčeno a mají tam maskovanou kadibudku :o) Odtama sem šla po betonovým prahu dolů k 61. 61 sem našla schovanou kousek od silnice za mladým smrkovým lesíkem. Po silničce sem došla do obce Dlouhá nebo Dlouhé? Teďkom nevím. Každopádně sem si říkala, že si tam dám někde oběd a napiju se, ale nějak mi to nedalo a ještě sem se rozhodla, že napřed dojdu k 53. Měla být na kopci, na sjezdovce na horním konci šlepru. Tak sem vzala sjezdovku útokem. Ježíšku, to byl zas blbej nápad. No, jasně, že nahoru vedla cesta, jenže to bych musela obcházet děsnej kus dědiny a to se mi ukrutně nechtělo. Tak sem lezla. Šlepr vypadal, že už končí, tak sem se začala radovat…jen do tý chvíle než na něj navázal další úsek…asi stejně dlouhej. Měla sem neodbytný pocit, že ta sjezdovka nemá konec. Měla. A k 53 se pak dalo pohodlně dojít přes louku. Byli zrovna doma. Spravují to tam od letošního jara a měli to tam pěkně vyklizené, takže sem to měla i s celou prohlídkou. 53 se betonovala jako poslední den po mnichovském diktátu, takže je bez příček a vybavení a betonáž stojí za houby, takže tam mají moře práce. Ale s kastlem Gambrinusu a flaškou rumu vypadali odhodlaně, mám na ně mail, tak jim napíšu :o) Byli to fajn chlapi.
Od 53 sem zamířila ke 49 na Skutinu. Cestou jsem se najedla a napila. 49 sem prolezla a prozkoumala. 49 byla prostřelena a je to bunkr jako kráva velikej :o) Po pohodlné cestě sem se doplížila ke 48 – dalšímu bunkru tvrze Skutina. Tady byli doma, pracovalo se a byli přívětiví, celý mi to tam ukázali, i do míst nepřístupných mě vzali, děsně opilí totiž byli :o) Skvěle sme pokecali, koukli sme i na jejich plně rekonstruovaný řopík a pak sem se vypravila k 47. Ještě mi jednou připomenuli, že mám kdyžtak přijít přespat, kdyby bylo nejhůř a šla sem.
47 byla naštěstí od 48 vidět, netuším, jak bych ji hledala. Cestou sem minula dva šílené chalupáře, kteří zrovna kutali studnu… jeden byl v ní a hulákal na toho druhýho… „to je fajn, že víš, že hulákám, co kdyby ses zeptal, proč hulákám?“ …“sem myslel, že mi to povíš sám..“ …šla sem kolem a řehtala sem se, tak se zarazili „nebojte, my se nehádáme, to je jen taková debata :o)“… šla sem kolem dolů po cestě a ještě sem slyšel „nečum po ženskejch furt a podej mi ten šroubovák“… u 47 sem si to jen vyfotila a seběhla sem z kopce dolů k nádrži a na silnic směr Sedloňov.
46 je hned nalevo u silnice mezi stromama a bude asi brzo oplocená, zatím tam měl jen sloupky a brány děsné zelené barvy. Před kostelem v Sedloňově sem se dala doleva ke 45 a za druhým řopíkem u cesty sem sebou plácla na noc. Kostel bimbal, měl bohužel funkční a hlasitej zvonek… děsný… No, rozhodila sem spaní, zavrtala sem se a usnula sem, vzbudila sem se asi ve dvě ráno zimou. Měla sem blbej dojem, že nemám nohy :o) Ráno v šest sem zjistila, že mám nachlazený a přeleželý ucho a neslyším na něho, úžasnej pocit. Bolelo to jako potvora. No, v osm ráno sem se ukecala do vstávacího manévru, chtělo to rychlou akci a povedlo se. Na závěr oblíkání a balení sem našla i placačku rumu, kterou sem si pořídila v Náchodě :o)
Cestou sem se najedla, skoukla 44 a 43, ke kterým mi ukázali cestu na 48. A pak sem už vyběhla na Polomský kopec a byla sem na své oblíbené červené značce :o) Zamířila sem už neomylně přes Bukačku na Šerlich k Masarykově chatě. Byla pěkná kosa, takže sem se tam ani moc nezastavovala a pokračovala sem dál ke kiosku pod Velkou Deštnou. Tam sem dala grogy a pokecala a pak hurá dál směrem ke Kunštátské kapli. Jo, tam sem sebou cestou pěkně cákla o zem na namrzlým šutru. Mám zpřeházený nějaký žebra, ale hejbat se můžu, takže nic co by mě vyděsilo :o) Horší už to začínalo být s kolenem. Klasika.
No, na Pěticestí mi kiosek zavřeli před nosem, tak sem dle plánu seběhla na Zakletý. Tam sem chvílu hypnotizovala sjezdovku pod sebou. No, byl to kopec se závodní sjezdovkou a já tušila, že se to kolenu nebude vůbec líbit. Nelíbilo. Byl to sešup až dolů nad Říčky ke Strašidelnýmu mlýnu. Tam mají přes vodu mostek s cedulí „Přechod na vlastní nebezpečí“. Pak dál do Říček na autobus. Jo. Přišla sem na zastávku s úsměvem a dorasovaným kolenem asi 10 minut před odjezdem busu.
Jenže ono je v Říčkách asi šest zastávek a zrovna tahle byla jedna ze dvou přes který ten busu nejel… no comment… blbej den, prostě… Co s tím? Nic, prostě poslední varianta bylo ujít těch pár kiláků do Rokytnice pěšky a zkusit chytnout bus v pět nebo vlak po páté. Jenže ono už to nešlo tak skvěle, měla sem v nohách pěknejch pár kiláků a prostě na začátku Rokytnice bylo jasný, že asi budu muset hodit další bivak venku, tak sem se zamyslela a s mobilem, kterej se přes den průběžně sám vypínal sem začala volat a psát zprávy lidem, který by můj opožděný příjezd z hor vyděsil. Šéfovi do práce sem chtěla psát až v poslední řadě, ten by to přežil. Druhej na seznamu byl hodnej Jiřík. Hodnej Jiřík zrovna balil auto a odjížděl do Brna a tak pro mě přijel a odvezl mě až před barák do Líšně. Asi tak dvacet minut mě dělilo od noci ve spacáku, se kterou už sem byla smířená.
Takže jestli ten bus v Říčkách byla největší smůla dne, tak tohle bylo pak největší štěstí :o) No, zas sem mu vysypala story tohodle víkendu, poslechla si jeho víkend a usnula sem…teda myslím… asi jo, protože kus cesty si nepamatuju. Největší úkolem dne pak bylo dojít od auta k posteli… koleno je v těžkým prů***u a trošku mě bolí ty žebírka, ale jinak sem v pohodě :o) Ani rýmu nemám :o) Jo a jestli ještě letos někam pojedu? Nevííím, podle počasí a situace. Tenhle víkend sem měla taky čas přemýšlet, ale to tady rozebírat nebudu.