Jo, tak kolik že vás vědělo, kam jedu? Jenom jeden
človíček? To je dobře :o) No, tak teď se to dovíte všichni. Tentokrát to nebude
moc dlouhý povídání, protože vám nehodlám vyprávět úplně všecko a taky nemám
moc náladu na psaní.
Pěkně si najděte turistickou mapu Orlických hor, která v levém
horním rohu začíná Olešnicí v Orlických horách a v pravém dolním rohu
končí Mladkovem. Na tenhle víkend sem vyrazila v pátek 19.9. už před pátou
odpoledne autobusem. Jo, zcela netradičně sem jela autobusem, protože to jinak
nešlo. Po třech hodinách sme dodrncali do Nového Města nad Metují, kde sem měla
přestoupit na další autobus. Už byla tma a celkem zima a druhej autobus jel na
čas, jen v něm bylo asi pět lidí. No, na konečnou do Olešnice sem dojela
už sama. Tak sem vystoupila, chvílu sem koukala do tmy, pak sem našla červenou
značku směrem na Vrchmezí a vydala sem se po ní z vesnice ven. Hned
kousíček za posledním barákem sem to zapíchla na poli za balíkama slámy, asi
pět metrů od silničky a dva metry od cesty, kudy vedla ta červená značka.
Plácla sem sebou do spacáku a koukala na hvězdičky a za chvílu sem spala.
Ráno sem se vzbudila asi v před sedmou, všude mokro,
fuj. Sbalila sem mokrý věci, že je někde cestou usuším na další noc a hurá do
kopce. No, moc hurá ne, ale prostě sem vylezla na Vrchmezí, tím pádem na hřeben
a tím pádem na pohodu :o) Celý tenhle víkend měl být po červené značce a taky
byl, mimo asi dvou odboček. Takže sem došla na Šerlich a k Masarykově chatě.
Tam se na mě začal vrhat celník, když sem si četla cedulu na hranicích, tak sem
mu vysvětlila, že do Polska nejdu, že jen čumím. Tady už začali být lidi,
plazili se na kolech k chatě. Tuším, že bych vypadala jako ti po těch
třech infarktech, který sem míjela cestou dolů. Musím sem jednou to kolo nějak
dostat, začíná mě zajímat, jak bych se s těma kopečkama poprala já. No,
pak sem šla kolem Malé Deštné pod Velkou Deštnou, tady sem právě odbočila na
vrcholek Velké Deštné. Bylo krásný počasí, ale opar, takže nebylo vidět úplně
daleko, ale rozhled ze spravené rozhledny na vrcholku byl opravdu úžasnej :o)
Scupitala sem zpátky pod vrcholek do kiosku horské služby
pro Tatranky a hurá z kopce dolů po červené. No, v mlze ten kopec
vypadal před týdnem míň prudkej a hnusnej, ale teď… hrůza pomyslet, že bych to
jela na kole, ale asi bych to zkusila a možnááá… bych ho i dala, kdybych se
správně naštvala :o) Pak už sem šla stejnou cestou jako před týdnem. Přes
Jelenku, ke Kunštátské kapli. Za chvílu…teda relativně za chvílu, sem došla na
Pěticestí ke kiosku, kde bylo lidí jako nas*áno… děsný. Jelikož bylo vedro a mě
jako tradičně bolela už asi tři kiláky hlava, tak sem si koupila celou flašku
Pepsi coly, abych se nadopovala kofeinem a migrénu trošku přibrzdila. Pak sem
si šla s flaškou coly v ruce dál. Přes důvěrně známý Komáří vrch a
Mezivrší… tam už zas nebyli skoro lidi, sem došla k bunkříkům. Na 88 nikdo
nebyl, ale u 87 byly tři džípy a vypadalo to tam na velkou akci. No, kolem 86
sem se dohrabala pod Anenský vrch a tam už mi bylo teda na padnutí. Naštěstí
sem to tak měla naplánovaný…ne to, že mi bude blbě, ale že tam dojdu a dál nic.
Sem totiž šla spát k Arnoštkovi, teda na Arnoštka…no, prostě Arnoštek je
bunkr, abyste to konečně správně pochopili…:o)
Tři věci sem chtěla tenhle víkend: ujít trasu, kterou sem
si naplánovala, slavnostně „pohřbít“ mapu Orlických hor a zažít západ slunka,
hvězdičky a východ slunka na Arnoštkovi. Takže sem se rozložila na rožku
Arnoštka, když tam byli lid, tak sem si hověla na celtě s báglem pod
hlavou a když tam lidi nebyli, tak sem seděla na druhým rožku a koukala a
koukala a fotila. Těch cca 30 kiláků sem dala za šest hodin, takže sem na
Arnoštkovi strávila celé odpoledne až do večera, kdy teda začala být pekelná
zima a hlavně začalo děsně foukat. Myslíte, že mě to zahnalo? Omyl. Nachystala
sem spaní a čekala na západ slunka a pak hned hups do spacáku a zakutat. No,
hvězdičky byly fajn, dokud se to neozvalo. Prostě řev a rachot z křoví kus
pod Arnoštkem. Já teda nevím, já sem pěkně dlouho přebírala hlavě všechny zvuky co takhle znám z lesa
a z hor, od jelenů, přes srnce, divočáky, rachot z kravína a
prasečáku a všecko možný. Ale na nic to nesedělo. Asi utekl medvěd z Polska.
No, tak sem vyděsila sama sebe. Bylo mi to furt divný, ale musím říct, že sem
se bála doopravdy. Kdybych věděla, že je to medvěd najisto, tak aspoň vím na
čem sem, ale tohle bylo na houby. Nakonec sem to vymyslela a usnula sem. V noci
sem se ještě vzbudila, protože se mnou „něco“ spalo… asi pes nebo kočka, co já
vím, prostě si to za mě přišlo lehnout za vítr. Napřed sem si říkala, že mě to
kousne, když se moc pohnu, pak mi to bylo jedno a ráno to bylo pryč. Tolik noc.
Foukalo hrozně, skončila sem zakutaná za batohem pod celtou a bylo to docela
náročný. Ráno sem moc neváhala a rychle sem vylezla. Vyfotila sem východ
sluníčka a natáhla sem na sebe větrovku a hurá dál. Jo, ještě sem v tom větru
přelila zbytek coly do flašky od vody, aby šla přidělat na batoh, to byl teda
výkon :o)
Produpala sem kolem Haničky a pořád dál, měla sem solidní
cestovní rychlost. Odbočila sem kouknout na Hadinec a zas zpátky a pak dál…
čísilka se jen míhala. 74, 73 … 64, 63 u křižovatky…59 na kopečku, 57, kde sem
se málem onehdy zabila, 56, kterou sem hledala jak blbec jinde než byla… a hurá
z kopce dolů k Pašerácké lávce a přes kopeček na Zemskou bránu. Tam
sem se vlastně ani nezastavila a mašírovala sem dál na Čihák. Tam teda musím
říct, že už sem nemohla, teda koleno nemohlo a já z něho potažmo taky ne.
Nicméně sem se dotlačila až do Českých Petrovic, kde sem se na zastávce
sesypala na lavičku. Nalila sem do sebe vodu a přemýšlela sem, jak se nějak
zázračně přesunout do Mladkova. Nakonec sem vstala a vyrazila sem dál po
červené až na Adama, tam sem teda došla s tím, že sem se na každým kroku
ukecávala stylem „eště kousek“, „už tam budu“, „to sem teda kráva“, „dobře mi
tak“, „do **dele, to je kopec“… no, u rozcestníku sem to rozhrábla ještě víc a
vyrazila sem po druhé červené opravdu přes kopec, protože sem se chtěla projít
kolem 38 a 37 a 36 dolů do Mladkova… ty jo, to byl blbej nápad… no, když sem
stála pod 37 a pod sebou sem měla ten sešup dolů do Mladkova, tak málem koleno
promluvilo… naštěstí jen málem, protože se děsím toho, co by mi řeklo… hm, ten
kopec se jde dolů blbě i se zdravejma nohama, neptejte se, jak sem se dostala
dolů… dostala sem se do Mladkova a od vlaku mě dělil kilometr…poslední kilák.
Na nádraží sem si nechala napsat spojení až do Brna,
koupila sem lístek a čekala na vláček. Cesta domů byla pak už celkem pohodová.
Jo, já sem přešla kompletně celý Orlický hory :o) Čistého času to vzalo asi 14
hodin, kdybych se neflákala a nechtěla strávit tolik času s Arnoštkem. Takže
se to dá udělat i za jeden den…to taky jednou vyzkouším ;o) Celou cestu mi bylo
fajn z pomyšlení, že nepotřebuju mapu. Prostě už ji nepotřebuju, znám to
tam, vzpomněla sem si na časy minulé a letošní výpravy k tomu mi daly
úžasnou jistotu, že si troufám na cesty mezi Olešnicí a Kralickým Sněžníkem bez
mapy :o) Ještě tam dostat to kolo někdy. Jo, cestou se dělo samozřejmě pár
věcí, který mi nepřidaly na optimismu, ale to sem tentokrát psát nebudu, stačí,
že sem z toho na nervy já. A jestli se ptáte, jak to dopadlo tentokrát s mým
přemýšlením, tak vězte, že celých těch asi 8 hodin, co sem byla na Arnoštkovi
při vědomí, se mi v hlavě přesypávaly hromady děsnejch věcí :o)… včera večer
sem ještě dostala fajn radu…prej se mám zkusit umlátit kladivem, že to snad
zabere… no, tak nevím… nemáte někdo velký kladivo na půjčení? :o)