Letošní Silvestr byl fajn. Jo, asi se tohle konstatování pár lidem nebude zdát dost věrohodné, ale jestli si tohle přečtou celé, tak to možná pochopí…
Den, respektive večer před Silvestrem, jsem byla
v kině a pak na večeři a prima pivku. Bylo to moc fajn :o) Akorát teda
s tím jídlem nám donesli v zeleninové obloze i takový fakt pálivý
papričky (nebo rajčátka? :o)) No, musela sem to taky ochutnat, bylo to úděsný,
ale dalo se to celkem v tu chvíli přežít. Za hodinu mi z toho ale
začalo být tak blbě, že sem šla do kolen. Domů jsem jela sama, protože sem
prostě řekla, že to zvládnu. Nezvládla sem to. Potřebovala sem pomoc, fakt
pomoc a bez dlouhýho vysvětlování… Nakonec mi domů pomohl úplně cizí kluk…
Silvestr. Jo, to je ten den, kdy se ještě musí do práce,
pokud ovšem nemáte dovolenou, jako jsem měla já. Sbalila sem bágl. Jen na
lehko. Žádný věci na spaní, jen teplé oblečení, vařič, čaj, mapu, dvě baterky.
Na nádraží jsem koupila nějaký jídlo. Lístek na vlak měl v kolonce konečná
stanice napsáno Doudleby nad Orlicí.
Doudleby nad Orlicí. To je asi 2 km od Vamberka.
Z Doudleb sem do teď znala jenom nádraží a bylo na čase to změnit. Přijela
jsem tam vláčkem asi ve třï hodiny odpoledne a vyrazila sem přes Vamberk
po modré značce na Anenský vrch. Tma přišla hned kousíček za Vamberkem. Zima mi
nebyla, měla sem do zimy opravdu dobrou výbavu, která nezklamala celou noc. Ale
ta tma byla o držku. Když nevidíte kam šlapete, když jen tak náhodně hledáte
cestu, když se prostě bojíte sami v lese. Měla sem dvě věci, který mě
držely. Za prvé sem věděla naprosto přesně, proč tam jsem a proč to dělám a co
od toho čekám. A taky sem měla na telefonu jednoho fajn kamaráda, kterej se
mnou přes SMSky zůstal skoro až do jedenácti hodin než se děsně opil :o) Hodně
mi pomohl jako morální podpora, když sem v jednu chvíli definitivně zabloudila
a zároveň sem si vyhodila koleno. Taková situace na zmrznutí :o)
Jsem prostě člověk, kterýmu některý důležitý věci dojdou až
když to vypadá, že už je nebude v životě potřebovat, protože se toho
nedožije :o) Jo, bála sem se o sebe. Neměla sem v tu chvíli cestu zpátky.
Věděla sem, že teď už musím na horách přežít až do rána v pohybu a při
vědomí. Po asi třech hodinách totálního kufrování sem vzala zase správnej směr
a trasa zůstala částečně zachována.
Ano, lhala sem v tu chvíli své ségře do telefonu. Sice
tak trošku na půl, ale lhala. Netuším, jak bych jí to asi tak celý v tu
chvíli měla vysvětlovat. Nejen tímto se jí za to moc omlouvám.
Zbytek cesty už byl poměrně fádní. Tma, zima, sníh a pěkná
makačka a pár zastávek na uvaření čajíku. Potřebovala sem zabít hodně času,
takže sem vůbec nespěchala, ale i tak se mi díky opakovanýmu kufrování povedlo
být na některých místech dřív než sem původně chtěla. Už sem nic neplánovala,
šlo tak trošku už o přežití. Díky tomu sem ani nesledovala čas, takže sem se
přesně o půlnoci ocitla na místě, kde bych se tou dobou ještě ráno nečekala.
Stála sem v Kunvaldě u cedule U Křemílka. Teda nestála, zrovna sem šla
kolem. Bylo mi už fajn, byla sem děsně utahaná, sotva sem lezla, koleno dělalo
psí kusy, ale měla sem za sebou hory. Ohňostroje nad Kunvaldem byly super.
Místní domorodci museli do rachejtlí docela dost investovat. Jo a taky mi
hodili omylem pod nohy dvě petardy, dobrý to bylo :o) Šla sem pomalu do
Žamberka.
Už se vám někdy stalo, že byste usnuli za chůze? Je to dost
zajímavý. Jdete, jdete, jdete a najednou nejdete a ležíte hlavou v závěji
:o) Stalo se mi to jen dvakrát. V Žamberku sem se s partou fajn
lidiček chvíli radovala z Nového roku a pak sem přes Lukavice vyrazila na
poslední úsek cesty do Letohradu na vlak. Měl jet někdy kolem sedmé ráno. Do
Brna sem se dostala dopoledne na Nový rok 2004.
Proč sem jela na hory a proč sem šla do rizika, že tu cestu
nezvládnu? Potřebovala sem si po letošním roce definitivně udělat pořádek
v pár věcech. A potřebovala sem to udělat tam, kde sem strávila většinu
volnýho času v roce 2003.
Tam na horách sem sama sobě vysvětlila, že nemá cenu věřit
některým lidem víc než si zaslouží. Že moje rodina je to čemu mám a můžu věřit
vždycky a na prvním místě a taky jsem během té noci zjistila, jak málo mám
opravdových kamarádů a kamarádek. Našla sem znovu svoji vlastní cenu i
sebevědomí. Celej půlrok sem totiž na horách doufala v zázrak, kterej by
mě zbavil trápení. Ve skutečnosti sem si jen dobrovolně šlapala po všem, co
mohlo být v té době fajn. Naivní a rozumem neovlivnitelná situace. Kdo ji
nezažil, ten to nepochopí.
Najít znovu správný Kachně bylo náročný, ale povedlo se.
Kachně bude vždycky silný a bude dělat trošku praštěnější věcí než lidi kolem,
ale rozhodně se nebudu už snažit přežít nemožné a nebudu lidem kolem sebe
říkat, že se mám fajn, když se mi přitom bude chtít brečet a budu potřebovat
pomoc. Slíbila sem jednomu člověku, že už nikdy nebudu sama na horách spát
venku přes noc a hodlám se toho držet. Netušíte, jak moc sem se vždycky na
horách venku v noci bála :o)
Já sem jen holka a i když teď třeba zrovna s nikým
nechodím, tak občas i tak potřebuju od někoho fajn vzít za ruku nebo obejmout.
Vím, že ti opravdoví kamarádi to vědí a udělají to pro mě kdykoliv uvidí, že je
to potřeba :o) Nejsem totiž Rambo…